Jak jsem zapomněla, že mám taky nějaké sny

Tenhle týden jsem na jednom webu narazila na zajímavý výčet lidí, kteří mají těžký život. Dospělí s handicapem, důchodci, studenti, dlouhodobě nemocní a mezi mnohými dalšími skupinami i ženy na mateřské dovolené…

Odkdy znamená být na mateřské, že máte problém? Kdy se ve společnosti změnila reakce na oznámení těhotenství z „To je paráda!“ na „Hm… A to jako schválně?“? Jasně, dnešní doba dětem moc nefandí. Úplně miluju, když si někde přečtu politické kecy o tom, jak chtějí zvýšit porodnost. Ha. Ha. Ha. Nejvíc vtipné mi to přijde ve chvílích, kdy chodím na pracovní úřad zařizovat rodičovský příspěv ek nebo mateřskou a paní úřednice mi smutným hlasem oznamuje, že vzhledem k tomu, že jsem dřív nedostala práci jinak než na živnosťák, tak si to teď budu celou mateřskou každý měsíc vyžírat tím nejmenším možným příspěvkem. Tak to je ten důvod, že lidé s dětmi jsou hození do kategorie „máte problém“?

Jenže většinou člověk zjistí, jak je to s tou státní pomocí, až když je doslova „v tom“, a pak už s tím fakt nic nenadělá. Zkrátka to není ani tak o penězích, ale o dnešní celkové náladě ohledně dětí. Mám s tím bohatou zkušenost, přeci jenom moje první dítě se narodilo, když mi bylo 27. Když jsme s mužem nadšeně oznámili, že se nám „to“ povedlo a čekáme miminko, reakce jednoho z kamarádů byla naprosto vážné: „Proč?“ Není to tak, že by nám to okolí nepřálo, samozřejmě jinak všichni gratulovali, ale mezi všemi těmi ostatními oznámeními o dovolených do Jižní Ameriky, na Filipíny či Nový Zéland, to nebyla zas až tak zajímavá informace.

Sranda je, jak to dnešní mladí lidé často vnímají…

Třeba kamarádova úvaha: „Proboha, ty ve 4. měsíci řídíš? No jo… Když nad tím tak přemýšlím, tak ona to vlastně není nemoc..." Nebo když mi kamarádka poslala nabídku práce, která by se mi pravděpodobně líbila, kdybych neměla doma ani ne půlroční Josefínu. Ne že bych potřebovala k té nabídce práce vysvětlení, ale i tak mi bylo vysvětleno, že mi tím chce připomenout, že „mám taky nějakej sen“… Protože kdybyste to nevěděli, tak ten v žádným možným vesmíru nemůžu naplňovat tím, že mám rodinu. :D No jo, já sice sen o tom, že budu mít dceru Josefínu, mám od doby, kdy umím mluvit, ale sen, že budu mít nějakou práci, mě napadl cca 6 let zpět, takže pojďme jednat! Abych byla upřímná, tak mně vážně přijde, že když se někomu v dnešní době povede mít dítě, tak má Royal Flush. Ale když přijde v hospodě na téma děti, většinou to vyzní jako hození karet na stůl. „Ne, děti rozhodně ne, chci si v kariéře ještě něco dokázat.“ „Ne, jsi blázen? Přece jsme ještě nejeli do Norska pod stan.“ Nebo jak jednou trefně a v jejím případě sarkasticky popsala moje kamarádka, která si děti záměrně pořídila brzy po vzoru minulých generací: „Ne, díky, rodinu odsouvám na dobu, až poznám svět a definitivně budu chtít chcípnout nudou ve svým městě, ve svým bytě, u svý televize, s těma parchantama, co mi zničí celej zbytek života.“

Jistě, že lidé mají spoustu racionálních důvodů odkládat rodinu. (Pozn.: Věděli jste, že hormonální antikoncepce ovládá a tlumí část mozku zodpovědnou za spontánnost?) A jistě, že lidé někdy zoufale touží po dětech, ale nejde to – tuhle část mám bohužel zkušenou. Pak je tu ale spousta nepříjemných faktorů prostředí, které z mateřství dělají něco, co by bylo dobré odložit, protože pak už ten život bude jenom těžší a těžší. A články v časopisech o mateřství s titulky typu: „To už vážně nikdy nebudu mít čas pro sebe?!“, tomu opravdu nepomáhají.

Markéta Šichtařová, kdysi napsala geniální věc - komu se prý nechce přebalovat v mládí, nebude přebalen ve stáří. Hluboká pravda. A není to o tom, že by si měl člověk pořizovat děti jen proto, aby se o něj jednou někdo postaral, nicméně by bylo dobré alespoň šetřit na 20 let platu pro pečovatelku. Krásně to popsala i kamarádka mé sestry, špičková vědkyně s nekonečnou řadou titulů, která v laborce i spí. Ta nedávno prohlásila, že místo zasvěcení života Potěmkinově vesnici zvané věda, měla vyprodukovat raději dva plátce důchodu. Jedna moje bývalá spolužačka, Eliška, je v tomhle taky skvělá. Má dvě děti a říká, co si myslí. A jsou to věci, které jsem si, tedy dokud jsem nenapsala tenhle článek, vždycky myslela jen v duchu. Třeba že starý dobrý “nejdřív budeme cestovat a pak si pořídíme dítě”, je fakt blbost. I když pokaždé, když se Eliška z nějaké takové dovolené s dítětem vrátí, tak musí odpovídat na super dotazy: „PANEBOŽE, jak jste to udělali? To muselo být HROZNÝ v letadle, ne? A jak mu tam JAKO vaříš? A kolik kufrů plen jste JAKO museli TAHAT sebou?“ Protože když letíte do civilizované destinace na dovolenou, tak tam v žádném případě nikdy nemůžete koupit dětské pleny ani zeleninu na uvaření příkrmu. Nikdy.

Víte, co je taky super? Dotazy ve stylu „co celé dny děláš, když jsi vlastně jenom doma?“ :D Prý porovnávali náročnost mateřské s vrcholovým sportováním. Sportovci to samozřejmě projeli na plné čáře, tenhle závod zkrátka vyhrát nemůžou. Já vidím hlavní rozdíl v tom, že mají v rámci tréninku povinný pořádný spánek. Pořád je to ale naprosto fuk. Život po dětech fakt nekončí, jediné, co se změní, je, že je všechno najednou desetkrát větší sranda, hlavně to cestování. Když jsme jeli za rodinou na Moravu, zjistili jsme, jak je ta cesta s Josefínou super. Žádný spěch, sem tam v klidu zastávka na přebalení nebo jídlo, během které se ukazují stromečky a auta dělají „drn, drn“. Mezitím od kolemjdoucích důchodců sklízíte ovace ve stylu „och, ach, vy máte nejkrásnější dítě na světě“. Místo pedálu na podlaze bez zastávek na čůrání, zkrátka pohoda. A právě proto nechápu, proč jsou ženy na mateřské šoupnuté do stejné skupiny jako lidé s obtížemi. Je snad podstatné části společnosti líto, že všechny ty ženy zapomněly, že mají taky nějaký sny?

Ještě, že dělám na té naší knize Já, miminko, protože kdybych byla výhradně jen na mateřské, tak by pravděpodobně můj život, dle názoru společnosti, ztratil veškerou hodnotu. Což mimochodem celkem často zpochybňuji, tedy to jestli bych měla dělat na knize. Třeba když nám znovu, už po milionté bouchla tiskárna nebo když vyhodíme peníze za naprosto příšernou maketu nebo když mám deadline, ale Josefíně rostou zuby anebo když nám to jako v každém projektu někdy skřípe, viz.  "článek o tom, jak nám to skřípe". Tohle jsou zkrátka chvíle, kdy si říkám, že to možná nebyl tak báječný nápad, když jsem měla nápad na tu naši báječnou knihu. Pak se ale stane něco super, jako když pod článek na stránkách e-mimino úplně cizí maminky napíšou, že nám drží palce! V tom jsou totiž mámy dost super, hlavně když si na sebe taky ušily bič v podobě nějakého projektu nebo zkrátka pracovat musí. Zažívají si stejné reakce okolí ve stylu „tvůj život skončil“ i práci po nocích, protože jejich dítě přes den oka nezamhouří, a ony, aby stíhaly, zase nezamhouří v noci.

Možná se tenhle článek nebude líbit milovníkům cestování a kariéry. Nicméně mě se zase vždycky nelíbí, jak se mnou někteří lidé mluví, jako by můj život skončil a že je ještě štěstí, že aspoň dělám na knize, protože jinak bych byla díky té mateřské fakt úplně k ničemu. :D No vidíte, tak si možná budeme konečně kvit. Já je mám ráda, i když mě litují, že „jsem si zničila život“. Na druhou stranu, když oni dostanou první den dovolené v Thajsku otravu jídlem, tak já je taky lituju. No vidíte, jsme si kvit, v kategorii „těžký život“ je někdy každý. 

PS.: Doporučuji se rovnou podívat na díl 3 v 1: Nekonečná válka matek a bezdětných kamarádek, a pojďme si říct, že obě strany mají něco do sebe a není nutné z toho být ve stresu. :D

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení