Kdysi mi jeden můj boyfriend řekl, že všechno koupené je lepší, než doma vyrobené. Chtěla jsem si tehdy vyrobit lustr. Prý nám to akorát spadne na hlavu. Asi nemusím ani psát, že už spolu nejsme. Zato my s Renčou spolu pořád jsme, momentálně v bodě, kdy si to pravděpodobně vyrobíme doma samy. A když to zvládneme, tak to tím pádem ostatní budou mít lepší, koupené.
V každém projektu někdy nastane bod zlomu, kdy už to není zábava. Začne vás to štvát a říkáte si, proč to vlastně dělám? U jednoho pana tiskaře, který byl tak ochotný, že si s námi dokonce i domluvil schůzku, to tímhle momentem rovnou začalo: „Vůbec nevím, proč to dělám.” :D Ale sešel se s námi. První, co nám sdělil, když jsme vešly s Renčou do dveří nás naplnilo hotovým životním optimismem. Ta naše knížka je totiž pro tiskárnu taková menší výzva. Zkrátka to na dnešní dobu chceme až moc kvalitní a ruční výroba, a to se nikomu nechce dělat, viz. článek o spoustě způsobů, jakými vás může někdo odmítnout. Byly jsme zkrátka až moc upřímné a psaly to i do mailů, že to bude výzva, aby v tiskárně kdyžtak věděli, do čeho jdou… „Já vám s*ru na výzvy. Mně bude brzy šedesát, já už o žádné výzvy nestojím.“ Řekl pan tiskař a schůzka začala.
V takovou chvíli je důležité mít okolo sebe někoho, kdo vás podpoří. Mezi tyto lidi v mém životě patří můj muž. Když jsme se s Renčou vrátily z téhle schůzky, která pro nás byla fakt výzvou, viz. článek Píseň smutných holek, přivezla jsem domů jednu maketu. „No super, vypadá to moc krásně, tak teď už s tím můžeš přestat, ne?“ Ticho na mé straně konverzace. „No ne, já to myslím dobře, tak proto jsi to všechno dělala, ne? Abys měla krásnou knížku pro Josefínu. Tak teď už ji máš a můžeš se přestat stresovat.“ :D Zná mě a myslí to se mnou za všech okolností dobře. „Já tě hlavně chci vidět šťastnou, takže mi na nějakých penězích za sto výtisků nezáleží… Blbý je, že pravděpodobně nebudeme mít sto dětí, takže není jisté, jestli se ty knížky využijí.“ Tomu teda říkám zpoždění výroby, když mám jen jedno dítě ze sta…
Mimochodem, některé věci mají fakt dobré načasování, jako třeba teď, když píšu článek o projektové krizi a do toho mi Renča píše, že dostala menší pojeb od bližního svého. I přesto, že ji nadevše zbožňuje, prý vůbec nepochopil, proč to děláme... Že to nemá budoucnost a nikdo to nebude chtít. „Teď je digitální doba, nikdo to vyplňovat nebude. Proč to neděláte jako e-knihu?!“ To bych taky byla bez nálady, takhle si to slíznout... Ale takhle to asi v dnešní době má spousta lidí. Výkřik do tmy, po kterém nad městem vzlétne hejno vran… „PROČ JSEM NEVYSTUDOVAL PROGRAMÁTORSTVÍ?!“ V mém případě je ten důvod jasný, kdyby tři mí extrémně inteligentní spolužáci netrávili přestávky doučováním mě matiky, tak jsem gymplem nikdy neprošla… (Ráda bych využila této chvíle a poděkovala Andrému, Adamovi a Pobymu. A omluvila se panu třídnímu Doubravovi – já vím, bylo to náročné.)
A tak jsem Renče napsala, že bych jí hrozně ráda napsala něco super cool pozitivního, co by ji vystřelilo do free zóny štěstí a pohody, jenže po tom, co jsem se dozvěděla, že tiskárna odložila výrobu makety, teď už o čtyři měsíce, se cítím dost podobně.
„Teď píšu článek o projektové krizi a to je asi to, co zrovna máme. Musíme vydržet. Zase přijde lepší období, které budeme mít za odměnu.“ A já si myslím, že to není sebenalhávání, když něčemu upřímně věříte! Takže jsem tomu upřímně věřila, to bylo před Vánoci, teď je únor 2019.