Po všech těch mailech a telefonátech to prostě muselo přijít. Sice u mnohem menšího počtu, než jsme s Renčou doufaly, ale nakonec se nám v lednu 2019 povedlo domluvit si v tiskárnách schůzky, viz. článek o tom, jak tiskárny nepotřebují zakázky a už vůbec ne takové, jako je ta naše. Zkrátka jsme se s Renčou setkaly s tiskárnami face to face. A byl to fakt super zážitek! Máte rádi černý humor, že jo? My jsme se naučily mít ho rády… Nebo nám z toho už hrabe? Tak či tak, sranda byla.
Jednu schůzku jsme v jistém okamžiku přestaly brát vážně. Takový ten okamžik, kdy se to ve vás zlomí a vlastně už je vám to fuk. Na naší schůzce ta chvíle nastala, když nám pan tiskař s úsměvem naservíroval kalkulaci. „Tak nám to vychází…. Krásných 970Kč za knížku. A do Vánoc bychom to samozřejmě stihli!“ Kámo, kdyby jedna ta knížka měla stát skoro litr, tak očekávám, že ve chvíli, kdy zaplatím, přede mnou povstane jako fénix z popela a bude ronit slzy, které léčí. To by totiž odpovídalo té ceně.
Od schůzky muselo uběhnout pár hodin a taky vyprchat alkohol, než nám došlo, jak to s tou cenou bylo myšleno. Uznáváme, že jsme pomalejší, ale my jsme si první daly drink(y) na žal a až pak to začaly rozebírat, takže co byste po nás chtěly, že jo… A říkejte si, že jsme paranoidní, ale neznám lepší způsob, jak se zbavit otravné a složité zakázky, než ji nacenit tak směšně vysoko, že by to vzal jen úplný idiot. Nebo někdo, kdo potřebuje nějaké prachy vyprat… Což bohudík nebo možná bohužel není náš případ.
Když jsme u těch peněz, tak se mi moc líbila hláška od jednoho pana tiskaře, ale na jeho obranu, ten je moc fajn a myslel to dobře: „Jestli máte za manžela Kellnera, tak do toho jděte.” Na škole jsem úspěšně absolvovala předmět Neformální logika. Nemám za manžela Kellnera. Co teď?
Někdy je zkrátka dobré zastavit, nadechnout se a jít na to od lesa. Může se totiž stát, že se v projektu zamotáte natolik, že nevidíte jasně, co se děje a kam to spěje. A pak je dobré poslechnout si názor někoho zvenčí. Nebo z tiskárny: „Hele, my tady něco vymýšlíme, ale já bych na to šel úplně od začátku. Zvažte, jestli má vůbec smysl do toho jít. Jako jestli si to děláte ve volném čase a je vám fuk, že na tom akorát proděláte kalhoty, tak fajn.” Teď už se mi něco trochu zadrhlo v krku, asi šok z toho, co ze mě vypadlo: „Počkejte, takhle ne. Ta možnost se na to vykašlat už tu není. Už teď jsme tomu obětovaly skoro rok práce. My to musíme dokázat.“ V hlavě mi pak vyskočila myšlenka, že se musím zeptat Renči, jestli to vidí stejně, jelikož bych si nerada hrála na Williama Wallace s vlajkou „Já, miminko“ v ruce bez toho, abych jí dala možnost opustit tuhle válku a jít v klidu dožít na francouzský venkov. „Ale paní, ten rok práce na tom je vidět na kilometr daleko, to je mi jasný, že na tom dřete už hezky dlouho. Ale má to cenu? Tu práci vám nikdy nikdo nezaplatí. Jděte radši od toho.“
O pár dní později jsem si začala říkat, že je škoda, že už telefonní linky nepřepojují ty krásné slečny ve slušivých halenkách, jako kdysi. Teď by měly zábavu. „Víte, že těch 150Kč za kus, co jsem vám říkal na schůzce, bylo jen za vazbu, že jo? Ten papír, co jste si vybraly, to by vyšlo na 140Kč za kus jen za ten papír. Tisk jsem zatím ani nepočítal.” Hrobové ticho z mé strany telefonu. „Úplně vidím ten váš smutnej obličej.“
A abych nezapomněla, dobrý taky bylo, když mi na schůzce došel papír na poznámky… Tak jsme v tiskárně, tady se toho papíru válí všude možně a mně na těch pár čísel stačí klidně nějaký odstřižek. Nicméně jsem dostala něco mnohem lepšího. Pan tiskař na chvíli zmizel kdesi ve skladu a pak přiběhl s úsměvem na rtech… A notýskem. Prý si ho můžu nechat. Je to dárek.
Myslíte, že to byl sarkasmus, když mi dal na poznámky sešit s názvem Seši(shi)t happens?