Odhodlání vydat knihu na vlastní pěst pořád bouřlivě buší uvnitř hrudi. Ruce zuřivě mlátí do klávesnice jeden mail za druhým.
Na začátku to byl zcela jednoduchý e-mail s prosbou o kalkulaci na tisk knihy, pár základních parametrů a nakonec „díky za Váš čas“. Pár let zpět jsem strávila nějaký čas prací s lidmi a každý e-mail pro mě byl osinou, víte kde. Potřebovala jsem pracovat, ne někomu odpovídat na dotazy typu, jestli si paní může vzít na poradu do kongresového centra pejsánka, kterého teď hlídá kamarádce, protože ta odjela na dovolenou na Kanáry a pejska by to v letadle stresovalo... Jestli mě něco stresovalo, tak to bylo zdržování se nějakým čoklem. A najednou jsem na druhé straně barikády a musím s těmi maily lidi otravovat já. Takže jsem to držela stručně. Jenže postupem času se tehdy, na konci října 2018, ukázalo, že ty naše požadavky asi budou chtít vysvětlení, jinak jsem si neuměla vysvětlit, proč se tohle, viz. níže, sakra děje…
50% tiskáren na e-mail vůbec neodpovědělo. Když si vzpomenu, co jsem musela od šéfa poslouchat, když jsem nestihla odpovědět na mail do dvaceti čtyř hodin, tak si říkám, že v tiskárnách vlastně mají asi docela milé šéfy.
33% tiskáren napsalo nebo zavolalo, aby mi vysvětlilo, že to co chceme, nejde vyrobit. Řeknu vám, že to se hned líp vstává, když jako první, co po ránu slyšíte, je arogantní hlas nějakého borce, který vám tvrdí, že jediné co lze vyrobit, je kniha s lamino potahem a nikdy nic jiného!
„Jo a vy byste tam paninko chtěla výřez do těch desek… Haha, a to jste jako vzala kde? A takhle silný papír by se akorát zlomil. A ten rozměr, to je ňáký divný ne?“
Mimochodem doporučuji si poslední citaci přečíst ještě jednou, ale tentokrát si představujte, jak to říká nějaká mužská postavička se zarudlým nosem z lascivních vtipů od Neprakty.
6% tiskáren sice odpovědělo na první e-mail, ale už neodpovědělo na ten druhý.
Ve fázi, kdy už jsem začala mírně řečeno pochybovat o tom, že v dnešní době tiskárny vůbec berou zakázky, jsem do mailů začala dopisovat na závěr větu:
„V případě, že by projekt nebyl úplně Váš šálek čaje, byli byste tak hodní a mohli mi někoho doporučit, prosím?“
Ne že by mi někdo doopravdy odpověděl a dokonce někoho doporučil, ale aspoň mě pobavila odpověď z jednoho knihařství:
„Momentálně nebereme nové zakázky, ale i tak teď už toto neděláme. Nevím, zkuste jiná knihařství nebo nějakou větší tiskárnu.“
Takže jiná knihařství nebo nějaká větší tiskárna? V tom byl celou dobu ten háček?! No vidíte a prý, že se zázraky nedějí, tenhle mail mi poskytl hotové informační osvícení. :D
Po dalších pár dnech psaní a volání, mi bylo vysvětleno, že před deseti patnácti lety, prý byla situace s tiskárnami jiná. Všichni tiskli všechno i v mini nákladu a ještě se vyžívali ve specialitách, protože na to měli super stroje. Teď jsou ty stroje v muzeu. A ty dnešní korporátní čub** tisknou jen po deseti tisících kusech a jak slyší slovo „vychytávka“, už pro jistotu předem hlásí, že tohle teda ne-e. Není to tak vždycky? Pohádky o zlatých časech? Ve kterých vy teď rozhodně nejste, takže koukejte sbírat drobky, které zbyly ze zlaté éry… Já už si ale začínám říkat, že možná žádné zlaté éry nejsou, protože i když v ní jste, tak si to neuvědomujete, dokud neskončí. Třeba to, že celá planeta přichází o vodu. Ještě před pár lety lidi myli nádobí pod tekoucí vodou, protože kdo by se chtěl máchat v té smrdící břečce ve dřezu… Teď už je jen otázkou času, kdy bude jar v prášku a budeme to z těch talířů jen škrábat.
V tom, že by bylo lepší knihu vydat před deseti lety, mě ujistil jeden z telefonátů s další tiskárnou. Prý to ještě za dvacet pět let praxe nezažili, ale poprvé v historii si tiskárny ze zakázek můžou vybírat. A přece nikdo nevezme naši zakázku na nějakých fajnšmekerských 500 až 1000 kusů, když může vzít zakázku za miliony. To bude asi ten důvod, proč jsem fakt vděčná, že těch zbylých 11% tiskáren je ochotno se se mnou alespoň bavit. Ovšem ne tisknout, abyste si náhodou nemysleli…
Takže, co teď s tím? Já mám dítě teď a chci pro něj krásnou knížku na památku. Navíc mi ta výsledná knížka Já, miminko přijde tak krásná a okouzlující, že je mi líto si ji nechat jen pro sebe. Před deseti lety, tedy ve zlaté éře tiskařství, mi bylo sedmnáct, a pokud jsem tehdy něco dělala, tak jsem zároveň dělala vše proto, abych ty děti neměla a žádnou knížku dělat nepotřebovala. Takže, co teda teď s tím? No co asi… Jdu zavolat do další tiskárny.