Fór za 4000,-

Doktor mi řekl, že se teď nesmím stresovat, to asi nečekal, co se nám zase stane. :D

V dubnu 2019.

Tak jsme zase jednou našly tiskárnu. Doporučenou. Úžasnou. Specializující se na japonskou vazbu. Za maketu jsme zaplatily 4000Kč. Poslali mi fakturu se splatností 1 den. Ježišmarjá, přece nebudu dlužit, obratem zaplaceno. A pak jsme čekaly. Týden, dva, tři… Divný pocit v žaludku není u nás v projektu nic nového. Nakonec to přišlo… Ještě večer před jsme byly roztomile naivní, jak je naším zlozvykem. „Su na to děsně natěšená!“ Trocha střízlivosti ale taky byla… „Já už se bojím těšit, teď sedím na přípravě Hithitu od rána do večera a jestli se zase něco nepodaří, tak mi hrábne.“

Mimochodem, víte, co je to maketa? Nebo co jsem si alespoň já myslela, že je maketa od firmy, u které chcete něco vyrobit? Ukázka finálního produktu. Maximálně se liší nějaký detail, který se dá změnit, proto se ta maketa vyrobila, aby se odhalily mini chybky. Zkrátka maketa vám má ukázat, jak to bude vypadat, když si pak objednáte třeba těch našich 500 kusů. V našem případě tedy dokonalá kniha Já, miminko se všemi specifikacemi, na kterých jsme se dohodli. Samozřejmě jsme poskytly i naši maketu, kterou vyrobila doma Renča a dostaly jsme souhlasné vyjádření, že ano, že přesně tuhle krásu nám vyrobí.

Nevyrobili.

Když ji Renča dostala do ruky, tak mi jen napsala, že to potřebuje v sobě zpracovat a zavolá mi večer… Pro začátek se mám připravit, že je to vytištěné na bílém papíře…

„Hele, já se nebudu stresovat, ale do háje, jak je možné, že je to bílé, když jsme jasně řekly krémové a ukázaly jim papír, který chceme!?!?!?“ No nic… KLID, není to lék na rakovinu, ale proč máme platit čtyři tisíce za to, že lidi ignorují domluvené a vzájemně schválené požadavky?! Nakonec to Renča zpracovala asi až okolo deváté večer… Poslala mi fotky. A pak jsem to zase potřebovala zpracovat já a pro jistotu jsem jen psala: „Nejsem si jistá, jestli je úplně dobrý nápad volat.“ Představa, že volám Renče ve chvíli, kdy se mi kouří z nosu i z uší, z hlavy mi začínají rašit rohy a můj vztek nabývá kolosálních rudých a nezkrotných rozměrů mi nepřišla příliš vhodná.

„Jak sem pochopila z toho, co mi řekli, tak jsme se s panem tiskařem nepochopili. Každý z nás čekal něco jiného... My kvalitní maketu, adekvátní finálnímu výrobku (a ceně, kterou za ni chtěli!). Pan tiskař si prý myslel, že to je jen tak, že si jen chceme do toho zkusit psát a lepit fotky.“

Po tom, co jsem zjistila, co si pan tiskař „myslel“ dospěl můj hněv do apokalyptických rozměrů… Hellboy ve mně přestal pilovat rohy a zažehl ohnivou korunu. „ZA ČTYŘI TISÍCE???????? TO JSME SI MOHLY POLEPIT SEŠIT ZA DVACET KORUN!!!!!!!!!“ Takhle by ta maketa vypadala, kdybych si já zašla na workshop japonské vazby, a abych byla upřímná, já nejsem moc šikovná.

Během telefonátu jsem několikrát řekla: „Renčo, omlouvám se, že jsem tak sprostá.“ Protože jsem fakt sprostá byla. Jakože hodně. Moc. Fakt. „To se neomlouvej, jsi přesně v té fázi, kde jsem byla před dvěma hodinama já.“

My si tedy maketu představujeme jako prakticky hotový výrobek s prostorem pro malé úpravy. Bylo nám ale řečeno, že takhle to oni nedělají. Aha. Takže si prý máme zkusit do toho lepit a psát… Sorry, není mi 5, abych si potřebovala něco zkoušet! Myslím, že už jsem párkrát něco napsala a fotky nalepila. Kopu se do hlavy. Jak jsem jim mohla zaplatit předem? Jsem snad úplný idiot? Asi ano. Chybami se člověk učí. Ale já myslela, že jsem se ohledně placení dokonale poučila už v patnácti, když jsem šla na víkend dělat servírku. Pro zajímavost jsem dělala dvě 16-ti hodinové šichty s šestihodinovou pauzou uprostřed. Za 32 hodin práce jsem měla dostat 1000Kč plus dýška. A já je dostala. A asi fakt hodně, protože na konci víkendu vzal majitel hospody do ruky moji pracovní peněženku, vyndal z ní všechny peníze za jídlo a pití a pak z ní zaplatil za víkend mně tu tisícovku, pak druhou servírku, číšníka i kuchaře. V peněžence pak zbyly moje dýška v hodnotě 54Kč… Trochu zaraženě jsem si je vzala a šla domů. Nicméně mi to nedalo. Zeptala jsem se tety, která dřív měla hospodu, a říkám jí: „Teto, ale jak je možné, že jsem dostala jen těch 54Kč, když ta hospoda byla celý víkend narvaná a jenom ta skupina Holanďanů mi dala dýško tři stovky?“ Potom co mi teta vysvětlila, jak z MÝCH DÝŠEK zaplatil majitel personál na celý víkend, mi to došlo. Teta tam samozřejmě chtěla vlítnout a vymlátit z něj duši (věřte, fakt by to dokázala), ale mě bylo z mojí blbosti a z toho parchanta tak zle, že už jsem tam nikdy nechtěla vkročit. A vidíte, o třináct let později nejsem o nic chytřejší.

Kdyby si aspoň pan tiskař sypal popel na hlavu, kdyby se omluvil, že třeba měli chvilkové celofiremní kóma, ale nic. Absolutně nic. Jen výmluvy a požadavky, co všechno bychom měly předělat, aby se jim to líp vyrábělo. Myslím, že tomuhle se říká bod zlomu v důvěře mezi firmou a zákazníkem, protože jakákoli důvěra, kterou jsem v tuhle firmu jako zákazník mohla mít, právě odplula do věčných lovišť.

Fajn, konec fňukání, chce to nový bojový plán.

1) Odložit focení a natáčení videa pro Hithit kampaň, jelikož nemáme maketu, za kterou bychom se nepropadly hanbou.

2) Vyfotit Renčou vyrobenou krásnou maketu a sepsat novou specifikaci i se všemi věcmi, kterým se chceme vyhnout.

3) Shánět tiskárnu, viz. článek o tom, jak už jsme ji párkrát sháněly. Spousta z vás nám totiž doporučilo tiskárny, ale my jsme je odmítly, protože jsme měly zaručené tyhle „borce“. Teď nastal čas využít vašich cenných rad.

Tak to začalo nanovo. Strávila jsem tři dny na telefonu. A říkala jsem pravdu, a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhaly fotky toho fóru za čtyři tisíce, které jsem měla neustále před očima, s rudým filtrem.

„Už od září marně hledáme někoho, kdo by nám vyrobil knihu/fotoalbum, někoho, kdo by nám vyrobil krásnou, vkusnou knihu. K této specifikaci jsme došly po sedmiměsíčním ježdění po tiskárnách, kde nám každý něco omezil, např. už jsme na polovině stran, než kolik jsme původně zamýšlely. Teď jsme si myslely, že jsme konečně našly, protože se nám výrobce dušoval, že to dokážou vyrobit. Místo toho, jsme teď musely zrušit natáčení i focení pro kampaň na Hithitu, kterou jsme slíbily spustit v dubnu. Je pro nás důležité, aby až do knihy lidé nalepí fotky, aby se normálně zavřela jako album a nezůstala rozevřená.“

Sehnala jsem. V báječném grafickém studiu VOALA mi řekli, že mi maketu vyrobí do týdne, abychom mohly natáčet a fotit na Hithit. Nebude to japonská vazba, ale mají pro nás lepší technologii, díky které můžeme mít víc stránek. U čekání na tuhle maketu jsme si zakázaly být šťastné. Prostě ani zrnko těšení. Naprosto rozhodnuté to tentokrát nezakřiknout. A vyšlo to. Je krásná. Je to elegantní designový zázrak a my už se nemůžeme dočkat, až vám ho budeme moci ukázat!

To jste v šoku, že nějaký náš článek má dobrý konec, co? No upřímně já taky.


Obyčejné "Omlouváme se."​ může zachránit firmu před ztrátou důvěry zákazníka. Když ale někdo neumí říct ani tohle, tak se nedá nic dělat a zákazník musí jít ZASE o dům dál. Hledat "TU PRAVOU"​ firmu. Záleží kolik máte energie, trpělivosti a peněz na vyhazování.