Peklo jménem sociální sítě

Přesně vím, čím u mě začal v tomhle projektu stres. Peklem jménem sociální sítě. Nechápejte mě špatně, samozřejmě ráda prohlížím krásné obrázky přešťastných lidí, kteří pijí kafe, běhají a jedí salát. Lajky rozdávám hojně. Ale běda, když bych měla něco přidat sama. Konec srandy. Do nedávna jsem si tři měsíce denně připomínala, že si chci změnit po roce a půl profilovku. Myslím, že kdysi jsem měla Facebook fakt ráda, dokonce jsem vytvářela najednou i celá alba fotek a nadšeně vymýšlela popisky pro každou fotku zvlášť. Pak ale nastala doba, kdy byl Facebook použit proti mně. Pár správně vyfocených fotek a napsaných komentářů a můj život se tehdy změnil v peklo. První jsem se smála, kdo by takovým blbostem o mně uvěřil? Pak mě za jeden jediný večer zastavilo 21 lidí, aby se mě zeptalo, jestli je pravda to, co o mně ten den někdo postnul. A tak mě smích přešel a já vysvětlovala a uváděla na pravou míru. A pak jsem přestala chodit ven. Protože kdo by stál o to, pořád se jen obhajovat? Když to byli známí nebo kamarádi, kterým stačilo jednou větou říct, že to je lež, ještě to bylo v pohodě. Pak se ale stalo, že mi jedna z mých nejbližších osob udělala přednášku o tom, jak se chovám. Problém byl v tom, že jsem se nijak nechovala, že jsem se ani jedním postem, natož skutečným činem, nepodílela na tom shitu, co se mi děl. Jenže největší problém sociálních sítí je v tom, že jakmile je někde vaše jméno nebo obličej, už nikdo neřeší, jestli jste to zveřejnili vy nebo někdo jiný.

Takhle se tedy sociální sítě staly mým nepřítelem. Kdo si zažil i tuhle stránku Facebooku bez šťastných běhajících milovníků kafe a salátů, tak chápe, že pak není snadné kliknout na tlačítko Zveřejnit.

„Koukám, že se nám připomíná Facebook, že máme dát příspěvek. ???? Tak já se dneska zkusím vyfotit při práci?“ Napsala mi Renča a já byla štěstím bez sebe, protože můj vnitřní děs z Facebooku mě deptal už od rána, respektive od chvíle, co mi Facebook, jako správci stránky, taky napsal, že máme dát příspěvek.

Knížce Já, miminko jsem vděčná. Dlouhou dobu mi trvalo uvědomit si, proč bych radši chodila kanálama, než denně dala nějaký post o tom, co dělám, jak žiju, že se mi dnes nechce vstávat, ale YOLO, takže zůstanu v posteli. Protože jsem si prošla životní etapou, kdy jsem díky postům chodila kanálama. Možná to bylo těžší i díky tomu, že jsem takový naivní blbec, viz. Článek o tom, jaký jsem naivní blbec. Je asi trapné to přiznat, ale problém je možná v tom, že já doopravdy upřímně věřím, že jsem dobrý člověk. Nechápejte mě špatně, nic ve stylu Matky Terezy. A samozřejmě jsem někdy v životě udělala něco, z čeho ostatní nebyli šťastní. Nikdy vás nebudou mít rádi všichni a nikdy se nebude všem líbit to, co děláte. Jen zkrátka nikomu nepřeji nic zlého. Za prvé si myslím, že za to jde člověk do pekla a za druhé se děje na světě tolik špatných věcí, že není důvod si přát nebo páchat další. Celý život jsem ráda, když můžu být hodná na lidi a nějak jim udělat aspoň malou radost. Ráda dávám originální dárky. I to je ten důvod, proč jsem se pustila do projektu naší knížky Já, miminko. Chtěla jsem krásný dárek pro to své, tehdy ještě nenarozené, miminko.

Jenže 1. listopadu 2018 přišla ta chvíle, které jsem se děsila od okamžiku, kdy jsme to s Renčou rozjely. "Měly bychom založit Facebook, abychom tam už teď dávaly, jak na knížce pracujeme." A tak začala moje vlastní soukromá terapie. Profilovku mám novou, Timeline fotku taky, Instagram a Facebook Z lásky ke vzpomínkám jakž takž fungují, i když se občas stane, že jedenáct dní nedám příspěvek. A někdy je to i sranda, hlavně ve chvílích, kdy s Renčou vymýšlíme, co nasdílet, aby to fanoušky knížky zajímalo…

„Přidala jsem ti na Google disk moje pokusy vyfotit aspoň tu myšlenku, že ladíme ilustrace. Protože to rozstříhané „cosi jako maketa“ byl spíš bordel…“

„Akorát to budeš muset asi zas projet nějakým filtrem, protože na té fotce není nic vidět. I když bych chtěla vidět tak magický filtr, který by to zachránil. Zkus hledat něco jako Wingardium Leviosa nebo Accio Super Fotka.“

Nejlepší ovšem na sociálních sítích je, že se tam můžeme potkat s vámi. Všechny vaše komentáře a lajky nás nabíjejí novou energií. Taky už jste nám mockrát pomohli. Třeba jste nám doporučili super tiskárny a s jednou jsme se dokonce pustily do výroby. Taky když jsme zjistily, že výroba knihy bude z nějakých 300% dražší než jsme si myslely, tak jste nám poradili, jak prostřednictvím Hithitu sehnat dostatek financí. Někdy zkrátka lidem dělají problémy úplně obyčejné věci, ale překonat se dá všechno, a tak se i já vracím k sociálním sítím a právě díky vám je mám den ode dne radši. Díky moc!

 

Mrkněte se k nám na Facebook nebo Instagram: @zlaskykevzpominkam, rády vás uvidíme, protože víme, že sociální sítě nejsou peklo, jsou kámoš!

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení