Naivita s sebou nese pocity štěstí

Už je tomu přes dva roky, co mi jeden velmi inteligentní muž, zabývající se lidským chováním, řekl, že jsem nesmírně naivní člověk. Že mám v sobě hluboko zakořeněnou víru, že všechno dobře dopadne. Že když budu dřít a nevzdávat se, tak se věci nakonec podaří. Prý ale takhle reálný svět nefunguje a občas člověk udělá vše, co může a přesto to špatně skončí.

Stejným způsobem zatím přistupuji i k vydání knížky Já, miminko, prostě se nevzdávám. Občas ale fakt nechápu, jak mohlo vyjít takové množství knížek... Jak to ty lidi dělají? Viz. První článek s názvem "Jak se vydává kniha? Horko těžko."

Asi jsem se jako malá neměla tolik dívat na Disneyovky. Kdyby Disney připravoval děti na reálný svět… Tak by Mulan usekli hlavu, protože nemá koule. Tiana by musela vyhlásit bankrot, protože sice koupila budovu pro restauraci, ale už jí nezbyla ani koruna na rekonstrukci. Jasmínu by prodali do vedlejšího sultanátu jako manželku číslo 42. Sněhurka, chudák, hnije díky skleněné rakvi všem na očích.

A úplně nejhorší chybu udělala Ariel! Bez hlasu a s falešnýma nohama porušila zásadní pravidlo, kterého se má člověk držet už od prvního rande: „Být sami sebou!“ Ten muž či žena stejně nakonec přijdou na to, že normálně tu pusu nezavřeme a ty nohy byly štíhlé jen díky stahovačkám… A proč ještě být sami sebou? Protože je tu dost velká pravděpodobnost, že se jim ta reálná verze bude zamlouvat. Můj muž mě poprvé potkal v baru, seděl tam s kamarádem, a když jsem šla platit, dali se se mnou do řeči. Když jsem odešla, tak můj muž říká: „Ta je dobrá, co?!“ … „Na můj vkus trochu moc ukecaná.“ „To mě nevadí“, odvětil a za dva roky mě požádal o ruku. Každý totiž dřív nebo později zjistí pravdu, a jak zpívá Cyndi Lauper, bylo by fajn, kdyby šlo urychlit rozhodnutí, jestli se ty True colours líbí nebo ne. A když ne? No tak se jde hledat nějaký protějšek, kterému se líbit budou. Zatím to vypadá, že True colours Já, miminko se sice líbí maminkám a na Facebooku, ale ne tiskárnám.

„A proč to musí být do Vánoc?“ zeptal se mě jeden majitel tiskárny, mimochodem zatím úplně nejmilejší tiskař, se kterým jsem měla tu čest. „Protože už máme od maminek rezervace, chtějí ty knížky mít pod stromečkem“, odpověděla jsem popravdě s naivitou mně vlastní v naději, že toto moje upřímné přání nějak zařídí zhmotnění knih včas. V hlavě mi mimoděk znělo: „Sliby se maj plnit o Vánocích“. Na druhé straně se sice neozvalo slavné: „Tak có, tak có, tak jóóó“, ale něco ve stylu, že když se nám to vůbec povede nějak vymyslet, tak by těch knížek možná mohlo být do Vánoc 2018 tak dvacet. (Pozn.: Nakonec jsme to do Vánoc stihly, akorát do těch roku 2019...)

No není to naprosto boží zpráva?! Naivní lidi jsou často šťastní lidi a nikdy člověk není šťastnější, jako když se na něco těší. My se možná budeme těšit hóóódně dlouho, ale pořád jsem, asi tedy zase naivně, přesvědčená, že to vyjde. :)

Tenhle článek se původně jmenoval: „Proč jsem se neměla dívat na Disneyovky a poslouchat Janka Ledeckého s Buty“, ale aby to náhodou nevypadalo, že se snažím tvrdit, že už se na ně přece vůbec nedívám a tohle neposlouchám, tak jsem to musela změnit. Poslouchám a dívám se. Pokaždé, když vidím, jak dobro šarmantně vítězí nad zlem, tak mě to znova dostane „a slzy tečou“.

Jsem tedy pořád tou samou, nenapravitelnou a hlavně naivní optimistkou. Občas mám ale záchvat reality, jako třeba teď, když mám tušení, že „nikdy nebude konec… Konec, konec! Nikdy nebude konec“ a já budu mít ještě spousty dalšího materiálu na tyhle články.