Prý je dobře, že maminky umírají

Když žena sebere odvahu a svěří se vám s tím, že přišla o dítě, neříkejte jí, že je to dobře. Víte, to je totiž jako kdyby vám umřela vaše milovaná maminka a lidé vás utěšovali větou: „To je dobře, byla stará, musel/a by ses o ni starat.“ Řekli byste tohle někdy někomu nahlas? Pravděpodobně ne.

Z mých, bohužel až příliš bohatých zkušeností, vím, že drtivá většina lidí neví a neumí reagovat, pokud se dozví, že žena potratila.

S jakými reakcemi jsem se setkala já během tří mých potratů? Když jsem tedy vůbec našla odvahu o tom s mými blízkými mluvit?

Nutno dodat, že jsem se většinou se zlou potázala a přála jsem si odhalení mého trápení vzít zpět.

„Ono je to ale dobře víš? To miminko by nebylo zdravé.“ Tahle věta se dá říct na deset způsobů a většinu z nich už jsem slyšela. Ano, na první pohled se může zdát, že takovýto řečník opravdu ženě pomáhá. Dostala logický argument, který by jí měl pomoci se s danou situací vyrovnat, aby se přestala bičovat za to sushi, na které šla v druhém týdnu těhotenství, když ještě o miminku nevěděla. Jenže pravdou je, že většině žen je v tuto chvíli nějaká stupidní logika naprosto ukradená. Všechny racionálně víme, že jsme nemohly udělat nic, co by miminku pomohlo. Koneckonců, to je naštěstí jedna z mála věcí, které ženě i v časovém presu na gynekologii stihnou říct. Protože je to pravda. Opravdu nemohla nic udělat, prostě se to stalo a nejde to vrátit. Ale to ještě neznamená, že je to fér nebo dokonce, že je to tak dobře.

„Příště se to povede. Jsi mladá, budeš mít další dítě.“ „Ale co když ne?“ „Ale určitě ano!“ Konec diskuze. Prosím, neumlčujte ženu, která se potřebuje svěřit. Nepřerušujte ji, když potřebuje mluvit. Tedy pokud ji máte rádi natolik, že jí chcete pomoci. Nejmenší a zároveň největší věcí, kterou můžete pro ženu v této situaci udělat je, že ji necháte bez přerušování mluvit. Samozřejmě, že to není vaše ideální představa o stráveném čase, ale třeba vám pomůže připomenout si, kolikrát si daná žena vyslechla vás, a věřte, že ne vždy ji bavily vaše výlevy na téma nespravedlivý šéf nebo sousedův věčně štěkající vořech.

„Aha, to mě mrzí, a Petře, jak to jde v práci?“ AU. Nepříjemná situace, co? Pojďme se bavit o něčem jiném. Ne vždy se informaci o potratu dozvíte v ideálním prostředí, ale na druhou stranu, na některé otázky by pak daná žena musela odpovědět lží. „A chcete druhé?“ „Ano, tak moc, že jsem letos třikrát potratila.“ Tak jasně, že tuhle odpověď jste nečekali. Nejsem zastáncem toho, že by se lidé neměli ptát na tento typ otázek. Děti jsou přirozenou součástí života a tak mě osobně přijde normální, že chce naše okolí vědět, jestli je chceme. Ale v případě, že se to okolí zeptá, mělo by být zároveň připraveno na odpověď a pak na ni reagovat lépe než ve stylu: „Aha, tak v tom případě mě to vůbec nezajímá a pojďme se bavit o něčem jiném.“

„Buď ráda, od té doby, co mám druhé, jsem na sebe neměla ani minutu času.“  Tohle je moje, z morbidního hlediska, nejoblíbenější odpověď. Odpověď kamarádky, které se sen o druhém dítěti splnil. Možná nebylo chtěné, možná se stalo omylem, ale teď je tady. Směje se, zívá, dýchá. A žena, která právě o svou naději přišla, se na něj dívá a v hlavě svádí vnitřní boj. „Mám poprosit, zda bych si ho mohla pochovat? A co když to pak bude bolet ještě víc? A co když kamarádka řekne, že teď to zrovna nejde, že ho jde uložit? Co když tady začnu brečet?“ Neříkejte ženě, která přišla o dítě, že jsou děti dřina. Protože ona je teď ve stavu, že by kývla na 10 let galejí, jen aby jí někdo její dítě vrátil.

 

Ptáte se: „A co teda vlastně říct můžu?!“

Možná vám pomůže odpověď na otázku: „Co byste chtěli slyšet, kdyby vám umřela vaše milovaná maminka?“

Soucit. Podpora. Čas.

„Je mi to nesmírně líto. Co pro tebe můžu udělat? Chceš mi o tom povědět? Pojďme se projít. Rád/a tě vyslechnu.“

A pak opravdu trpělivě naslouchejte. Protože před vámi často není žena, která přišla o plod. Je před vámi matka, která přišla o dítě. Pokud po dítěti předtím netoužila, je možné, že až s potratem zjistila, jak moc jí bude chybět. Pokud po dítěti toužila každou buňkou svého těla, je možné, že za těch pouhých pár týdnů už toho stihla s dítětem hodně prožít. Koupila první dupačky, rozmyslela barvu stěn v pokojíčku, vypočítala termín porodu, přečetla 80 stran o astrologickém znamení, ve kterém se dítě mohlo narodit.

Udělala dítěti ve svém životě prostor, který teď zeje prázdnotou.

Když jsem potratila poprvé, brečela jsem šest hodin v kuse. Na ultrazvuk se mnou šla moje maminka, protože můj muž odjel na služební cestu. Sama přišla o dvojčata a věděla, že musím mluvit. Že když to ze sebe nedostanu, uloží se trauma někde hluboko pod povrchem a nebude dělat dobrotu. Opakovala mi, že je tu pro mě, že můžu mluvit, že můžu brečet, že můžu dělat cokoliv mě napadne, hlavně když mi to uleví. Promluvit jsem dokázala po deseti dnech. Ale mluvit jsem potřebovala. Pokud se setkáte s ženou, která ještě mluvit nedokáže, dejte jí víc šancí. Možná před vámi jen nechce začít vzlykat jako raněné zvíře a zformovat slova dokáže až za pár dní.

Toto téma ve mně zrálo dlouho. Utvářelo se s každou další reakcí mého okolí. A postupem času už jsem začala situaci i testovat. Opravdu lidé reagují podobně? Opravdu v sobě téměř nikdo nenajde ochotu a odvahu ženám naslouchat bez neustálé snahy je přerušit a umlčet? Buďte těmi, kteří ženě pomohou projít tímto obdobím bez úhony. Bez toho, že by si v sobě musela svou bolest nést sama. Stačí se jen posadit, pít kávu a poslechnout si její příběh.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení