Jedna žena ze čtyř

Na začátku roku 2019 mě začala trápit zvláštní věc. V jednom týdnu jsem se několikrát setkala s tématem nemocných dětí. Kamarádčina sousedka má syna na vozíku. V seriálu, na který jsem koukala, bylo lidem diagnostikováno dítě s Downovým syndromem. Kamarádka čeká miminko, které bude po narození potřebovat několik operací.

Ty tři věci se nějak spojily a já jsem na to musela pořád myslet. Zrovna jsme se s mužem rozhodli, že se pomalu pokusíme o druhé miminko, protože uběhlo povinných šest měsíců „nesnažení se“ po hysteroskopii, kterou jsem musela podstoupit po prvním porodu. Ale já měla v hlavě pořád tohle. Nemocné děti. Co když se nám to stane? Naše první dcera je tak úžasná, šikovná, báječná… Nedokázala jsem na to přestat myslet. Dokonce jsem se odhodlala se na to zeptat i blízkých. Jak to dělají, když jim pořád leze do hlavy něco, co tam nemá co dělat? Pro jistotu jsem si našla pár extra testů, které bych v případném těhotenství mohla podstoupit. Kdyby náhodou, abych byla v klidu. Časem šílenství opadlo. Ne úplně, jen už mě to nenapadlo 20krát denně, ale třeba jen 5krát. A pak se to stalo. Už druhý měsíc se nám povedlo miminko.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byli jsme štěstím bez sebe.  Dcera nebude jedináček, bude mít parťáka na celý život. A budou jen rok a půl od sebe, jak jsme si to s mužem přáli.

Začala jsem tomu opatrně přizpůsobovat plány. Co jestli bude těhotenství zase rizikové jako s první dcerou? Musíme dát knihu na Hithit co nejdřív, abych stihla vše, než budu mít bříško. Ve třetím trimestru by se mi asi balíky na poštu netahaly zrovna dobře. A nesmím se už kvůli knize tolik nervovat, miminko potřebuje klídek.

Velmi rychle se ukázalo, že tohle těhotenství je jiné. Bylo mi zle, ne jako v prvním těhotenství ráno, ale pořád. 80% dne strašně zle, nepochopitelně v celém těle. A když mi nebylo zle, tak jsem usínala ve stoje. Do toho jsme začaly rozjíždět přípravu kampaně na Hithitu, takže dennodenně hodiny psaní textů, prosby o sdílení projektu, sociální sítě, články, rozpočet...

A pořád ty myšlenky. A do toho další náhodná setkání, jako třeba když mě muž vzal na výročí seznámení na večeři. U vedlejšího stolu seděla nemocná holčička. Nedokázala jsem se ovládnout. Polovinu večeře jsem v tichosti probrečela. Bylo mi jí tak líto. Sváděla jsem tu reakci na hormony. Jsem přece těhotná.

Na prohlídku v sedmi týdnech jsem čekala jako na spásu. Potřebovala jsem slyšet, že je miminko v pořádku. „Je trochu menší než má být... Ale to se může stát. Ale proč má ten vak tak nepravidelný tvar…?“ Říkala si paní doktorka spíš pro sebe. „Srdíčko tluče, super. Tady máte žádanku na prvotrimestrální screening." Rozbrečela jsem se téměř okamžitě. "Já jsem vás možná nepochopila, paní doktorko, omlouvám se. Je miminko v pořádku?" Dostalo se mi uklidnění, že ano, že to je všechno normální, že mám být v klidu. A tak jsem byla.

Všechno jsem podřizovala těhotenství. Víc jsem prosila muže, aby byl s dcerou, abych nedělala na knize po nocích. Nasadila jsem těhotenské vitamíny. Snažila jsem se jíst zdravě jako v prvním těhotenství. Tehdy to šlo snadno, měla jsem chuť jen na tři věci: ovoce, zelenina a kefír. Teď mi nic nechutnalo, a když tak úplné blbosti jako párky v rohlíku. Těšila jsem se. Bylo to jiné těšení než v prvním těhotenství. Takové zdrženlivé. Míň jsem těhotenství vnímala. Kromě černých myšlenek, ty tu pořád byly. Možná to bylo tím množstvím práce a taky akční dcerou vesele lítající kolem nábytku v osmi měsících.

Konečně přišel den prvotrimestrálního screeningu. Měli jsme se dozvědět, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Pořád jsem ale v sobě někde v koutku měla strach, jestli bude vše v pořádku. Co když miminko nebude zdravé. Šla se mnou mamka, protože muž byl na služební cestě, tak jsme sebou měly i dceru. V čekárně mě přepadlo nadšení. Už budeme moct konečně vybírat jména! Nemohla jsem se dočkat, až o tom řeknu Renče, mohla bych si z ní udělat legraci, že potřebujeme novou knihu s novým zvířátkem – přece děti nebudou mít stejnou, že jo?!

Do ordinace jsem skoro vběhla.

"Tam není miminko."

Stačila vteřina ultrazvuku. Začala jsem brečet, ještě než pan doktor větu dořekl. Asi jsem ho trochu urazila, protože jsem začala prosit, aby se podíval znovu, že se možná spletl. Že tam možná někde je. Asi si uvědomil, že nechci urážet jeho profesionalitu a ještě jednou přiložil ultrazvuk na břicho. Nic. Jasně se mi vybavil prvotrimestrální screening s dcerou. Bylo tam tehdy vidět miminko. Krásné miminko s prstíčky na rukou i nohou a krásně kulatá hlavička. Tady nebylo vidět nic, a tak pan doktor začal moc mile a laskavě vysvětlovat. Miminko tam bylo, ale pravděpodobně těsně po tom, co mě paní doktorka zkontrolovala v sedmi týdnech, maximálně pár dní, mu přestalo tlouct srdíčko. Když jsem se posadila ke stolu, abych počkala na papíry, tak mi mamka dala do náruče dceru. Možná jako štít, abych věděla, že na to nejsem sama. O kolik by to bylo horší, kdybych ji neměla? Myslím, že o celý vesmír horší. Ten samý den jsem ji naučila dávat pusinku. Trochu se šklebila, když mi olizovala slané tváře.

Nic, co mi kdo ten den řekl, nezabíralo. Jak je to dobře, protože tohle se stane jen s dětmi, které nejsou zdravé. Jak se teď léčím na neurologii, takže by mi to těhotenství přitížilo. Jak to tak mělo být. Nic nepomáhalo. S minutovými přestávkami jsem brečela sedm hodin v kuse a v hlavě mi běželo jen: „Nechci mluvit, nechci nic slyšet, nechci nic.“ Když jsem se dívala na dceru, tak jsem se cítila asi nejhůř. Zklamala jsem ji. Plán na sourozence, který jí bude věkově blízký, nevyšel. Zkazila jsem jí to. Jak minuty a hodiny od vyšetření běžely, chtěla jsem vlastně dělat jen jedinou věc. Pracovat. Jako by mě mozek nutil "přidej cihlu k cihle, těsto do díže". Sedla jsem k počítači a psala. Texty na Hithit, odměny, prosby lidem, aby nám Hithit nasdíleli, až vyjde. Nebylo to přímo tak, že "žal se rychle vstřebá", ale aspoň jsem začala „hned teď“.

Večer napsal můj muž ze služebky: "Ahoj, tak co???" Byli jsme domluveni, že si pohlaví řekneme, až se vrátí. Nevolala jsem mu hned po vyšetření. Chtěla jsem, aby ještě chvíli žil v tom krásném vesmíru, ve kterém jsme čekali miminko. Ve vesmíru, ze kterého já už jsem musela odejít, ale moc bych chtěla zpátky. Během našeho telefonátu jsem brečela naposledy. Můj muž mi totiž řekl něco, díky čemu vůbec tenhle text píšu. Když se mi něco zdravotního stane, moc to nesdílím. Jenže to, co mi můj muž řekl, mi pomohlo tak moc, že jsem si řekla, že by to možná mohlo pomoci i jiným ženám, které si tím musely projít. Možná to není nic nového pod sluncem, nevím, nikdy jsem nečetla články o zamlklých potratech. Můj muž mi řekl, že se nemám trápit, protože jsme o miminko nepřišli. Duše nemůže umřít, takže to naše miminko na nás čeká. Jen se rozhodlo, že se mu úplně nelíbila ta schránka, do které se mělo narodit. Jako by si zkrátka chtělo počkat na hezčí tričko. Takže teď je to na nás, abychom mu vyrobili lepší schránku, a když se miminku bude líbit, tak přijde…

Vím, jak to zní. A někomu to může připadat, jako že jsme padlí na hlavu. Ale můj muž mě zná natolik, že ví, co má říct, abych se uklidnila. Zároveň má vůči jistým věcem cítění natolik podobné mému, že mi dokáže pomoct i v tak těžké chvíli, jako byla tahle. Ve chvíli, kdy mi nikdo na světě nedokázal říct absolutně nic, co by zmírnilo bolest a zastavilo pláč. Dokázal říct přesně to, co jsem potřebovala slyšet, ale sama jsem netušila, co to je.

S odstupem deseti dní jsem o tom konečně dokázala mluvit. Moje maminka taky přišla o děti, dvojčata kluky, těsně předtím než měla mě. Na začátku roku jsem se s ní bavila i o těch temných myšlenkách. Zní to jako woodoo nebo podobná šílenost, ale někdo tomu říká intuice. Cesta jakou se nás příroda snaží připravit na to, co přijde. Když jsem šla na ten prvotrimestrální screening, tak jsem se samozřejmě těšila na to, až mi řeknou, jestli je to holčička nebo chlapeček, ale v koutku duše jsem nejvíc chtěla slyšet, že je vše v pořádku. Možnost, že tam žádné miminko už ani není, mě vůbec nenapadla.

Na základě svých zkušeností můžu říct, že blízcí v téhle situaci nesmírně pomůžou. Druhá věc, co mi pomohla, byla práce. Potřeba pracovat nezmizela ani po několika týdnech. A je úplně jedno jestli je žena právnička, prodavačka, učitelka nebo vytváří knihu. Jakoby se všechny nevyužité mateřské hormony pro miminko přelily do knižního miminka, o které se starám s ještě větším úsilím než dřív. A to jsem si myslela, že to ani nejde. Občas si nedokážu uvědomit, že už nejsem těhotná. Trvá mi 15 vteřin odpovědět na jednoduchou otázku, jestli si dám kolu. Srovnat si v hlavě, že „už můžu“, není chvílemi úplně jednoduché. Pocity z toho, že jsem dceru zklamala, pomalu zmizely. Po manželovi je mi největší oporou. O kolik strašnější by bylo přijít o dítě, když ještě žádné nemáte? Z mého pohledu nepředstavitelně strašnější. Díky tomu patřím mezi ty šťastnější, které si tohle prožily. Rizikové těhotenství s dcerou bylo náročné, každý den se bát, jestli ho spolu zvládneme. Byla jsem nesmírně vděčná za každý den, kdy „u mě“ dcera zůstala. Teď jsem jí ještě vděčnější, že zůstala po celých devět měsíců. Obdivuji všechny ženy, které se přes to přenesly a ustály to. Tuhle statistiku si člověk nehledá, dokud se ho netýká. Jedna žena ze čtyř.

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení