Člověk se nějak připravuje. Dělá vše proto, aby to vyšlo. A když to má konečně přijít, tak se z toho může zbláznit. Tak jako my, na jaře 2019.
Podle odborníků byla prvním hromadným financováním sbírka na české Národní divadlo. To je tedy crowdfunding, tedy hromadné financování, díky kterému se nám povedlo vydat naši knihu Já, miminko. Naše kampaň trvala 45 dní, a byla to pěkně náročná jízda, ale jaké to bylo, ještě předtím než jsme to vůbec spustily?
7 dní před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 43
Je to paráda! Už se nemůžu dočkat až kampaň na Hithitu spustíme! Už jsem obeslala s prosbou o podporu nekonečné množství lidí, máme vymyšlenou hromadu parádních grafických výstupů. Můžeme to rozjet třeba hned! Čtu všechno, co se dá o Hithitu najít, doporučení, diskuze, jak to řeší ostatní, atd. V Hospodářských novinách jsem dokonce četla o borci, který si podle vybraných procent cílové částky holil hlavu. To cením, fakt srdcař.
3 dny před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 14
Renča mi řekla, že už je z toho všeho unavená a pěkně ji to štve… V tu chvíli se ve mně něco trošičku zlomilo. Jak jako že ji to už štve? Copak neví, co nás teď čeká? Copak neví, že to, co bylo doteď, byla ranní rozcvička? Že celé to 45 dní trvající peklo teprve začne? Do toho do mě začal rýpat můj muž s tím, že jsem furt vylepená na Instagramu a že je to pěkně otravný. Jenže jak asi seženu podporu pro knihu, když o ni nikoho nepožádám? Tyhle dvě věci dohromady nějak způsobily totální kolaps mého dosavadního nadšení a šťastného adrenalinu. Do teď jsem se neskutečně těšila, až to vypukne, udělala jsem pro to přece tolik. Jenže jakých těch 45 dní, co kampaň na Hithitu poběží, vlastně bude?
2 dny před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 5
Mám pocit, že bych si měla dát pauzu. Naposledy jsem si dovolila nestrávit každou volnou minutu nad knihou jen v nemocnici. Taky bych měla uklidit celý dům, protože mám takové tušení, že mou rodinu čeká 45 dní rozkladu domácnosti. Taky bych si měla umýt hlavu. Anebo bych možná měla udělat detailní plán dalších dní, co sdílet, kde nastavit jaké tlačítko, komu co poslat atd. A měla bych ležet, doktoři mi to kladli na srdce. Měla bych toho zkrátka spoustu. Začínám přepnutím telefonu do letového režimu… Píše Renča, v noci dělala na vizuálu. Hodinu řešíme grafiku. Když už jsem v tom, dělám na plánu pro Instagram. O dvě hodiny později je telefon už doopravdy v letovém režimu, samozřejmě s doprovodnými poznámkami mého muže, že si nebral žádnou Instab*tch... Jdeme pařit Star Wars: Knights of the Old Republic. Ve chvílích, kdy hra graduje, mě opouští pocit staženého žaludku, nořím se do hlubin Kashyyyku, teď je můj úkol najít Hvězdnou mapu. Asi chápu, proč je tolik lidí na počítačových hrách závislých… Lítat galaxií a zabíjet Sithy je prostě brnkačka.
1 den před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 2
Je neděle. Balvan na mém hrudníku má velikost menhirů ve Stonehenge. Co když skončíme jako ty projekty, které vybraly 2% z cílové částky? Měla bych vymyslet něco jako ten borec, který si holil hlavu… Ale přeci si nebudu holit hlavu?!
Je devět večer, po 14té (to číslo si nevymýšlím) kontroluji všechny texty, odměny, fotky… Rodina už mě má plné zuby: „Už to proboha odešli!!!“ Klikám na tlačítko „Odeslat ke schválení“ a vytvářím příšernou grafiku na post na Facebook: „Tak jsme to odklikly!✊“ Mám radost z toho, že si ze sebe můžu udělat srandu, grafika je fakt hrozná, tak připisuji: „PS.: Takhle by to vypadalo, kdyby v našem projektu dělala grafiku Sebi... Naštěstí ji dělá Renáta, takže se máte na HitHitu na co těšit!!!“ Jdu spát.
Než dojdu do postele, bliká mi telefon, naše externí poradkyně, čti „kamarádka, která má za sebou úspěšnou Hithit kampaň“, se teď podívala na naši kampaň. Zkrátím to: Všechno špatně. Píšu na Hithit mail, aby nám to neschvalovali, že to ještě chceme celé překopat. Už zase. Nastavuju budík, abych ráno poslala sms paní, která se o nás na Hithitu stará, abych se ujistila, že nám to fakt neschválí. Mám strach, že mě začne nenávidět. Ve čtvrtek a v pátek jsem jí volala 3krát. Nakonec jsem vzhůru do jedné ráno. Jdu spát. Usnula jsem po čtvrté.
1 den před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 0
„Celou noc se mi o tom zdálo. Že ke každé odměně dáváme obrázek. Jak to, že jsem si té možnosti nevšimla u počítače?!“ Říkám po probuzení svému muži. „Mně se taky zdálo o Hithitu... Že jste s Renčou dělaly video ke každé odměně a přišlo mi to hrozně zbytečný!“ Super, takže z toho zblbneme všichni, ještě než to vůbec spustíme.
Znovu mě čeká 1 den před spuštěním. Na Hithitu jsou skvělí a dali nám ještě možnost úprav. Asi jsou na takové srdcaře/magory, jako jsme my, zvyklí.
Den začíná, sedím před počítačem, telefonuju s Renčou, v náručí mám dceru a dávám jí mléko k snídani. Chci si psát poznámky, došly mi ruce. Řešíme, že naše poradkyně chce, abychom znovu snížily cílovou částku. A jak asi??? Copak můžu za to, že výrobní materiál té knihy je podle kalkulace asi ryzí zlato? Ztrácím nervy. Vztekám se přímo před mojí ani ne roční dcerou. Manžel mi připomíná, že děti se učí opakováním… Pak se nemám divit, že máme doma vzteklouna. Stydím se za sebe, v tom videu na Nevýchově to říkali. Slibuju si, že to bylo poprvé a naposledy… Tedy alespoň v přítomnosti dcery, nikdo mi nemůže zakázat mlátit hlavou do zdi v soukromí.
∞ dnů před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 1
Omlouvám se za poplašné zprávy, pravděpodobně to nespustíme ani tenhle měsíc. Víte, jak se říká „budu z toho mít osypky“? Pozdě, už je mám. Olezly mi rty, prý je to ze stresu a samo to časem sleze. Super.
Dnes jsme s dcerou doma samy, muž odjel na jednání do Prahy a babička k doktorovi do Ústí. Mám přepisovat všechny texty na Hithit, asi po šesté. Díky kombinaci roční dcery a absence hlídání nepřepisuju vůbec nic. Místo toho se po dlouhé době vracím do fajn módu ženy na mateřské. Přebaluju, krmím, zpívám, bavím, uklízím jednu skříň, zatímco dcera vyhazuje oblečení z druhé. Už mi to celkem chybělo. Patřím k té části žen, která si mateřskou fakt užívá. Od porodu jsem přečetla stohy knih, a dokud se nerozjelo Z lásky ke vzpomínkám, tak jsem si po letech dávala zaslouženou pohodu.
Večer se mi ozvala příbuzná z manželovy strany, se kterou jsem se shodou okolností ještě nestihla setkat. Všimla si někde knihy Já, miminko a podle příjmení si domyslela, kdo asi jsem – to je celkem jednoduché, v republice je nás teď 7. „Hithit znám, můj muž tam dělal kdysi projekt, oholil si kvůli tomu půl hlavy.“ … Neskutečný, co? Jsme se srdcařem příbuzní.
∞ dnů před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 10
Den začíná telefonátem s kamarádem Peťou, který na projekty často přispívá a sám má někdy v plánu spustit crowdfunding. Voláme hodinu a je z toho A4 poznámek, co ještě musíme udělat. Jdu na to.
Uvědomuju si, že sice mám hotovou prezentaci o projektu pro firmy, ale díky tomu, kolik jsme toho změnili, ji musím celou překopat. Jdu na to.
Zjišťuji, že jsem TÝDEN nedala příspěvek na Instagram. Jak jsem mohla? Sociální sítě nejsou úplně moje hobby, ale poslední dobou jsem byla fakt poctivá, příspěvek jednou za dva nebo tři dny. Jdu na to.
V noci jsem si dala závazek, že napíšu alespoň deseti firmám denně, aby nás podpořily, až TO spustíme. Jdu na to.
Když jsem ve tři ráno přebalovala dceru, tak jsem pak nemohla usnout a rozepsala jsem článek. Měla bych ho dopsat. Jdu na to.
…
Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádem z minulého týdne:
„Sebi, a ty jsi teda u vás v projektu ten copywriter?“ „Ano.“
„A kdo vám pro knihu dělá PR?“ „No to budu asi já.“
„A kdo vám dělá sociální sítě.“ „Já.“
„A finance? Rozpočty a tak?“ „Já.“
„A takový ten celkový marketing?“ „…. Já. A kdybys někde sehnal kostým mývala, tak se do něj klidně navleču a budu lítat po Praze a dělat guerilla marketing.“ To zní vlastně docela dobře, obvolám pár půjčoven, jestli nemají kostým mývala. Jdu na to.
Koukám do diáře, na tenhle týden je citát o tom, že každá překážka člověka zocelí. Pokud je to pravda, tak po tomhle projektu by se film o mě a Renče jmenoval Žena z oceli.
∞ dnů před spuštěním:
Počet lidí, se kterými jsem komunikovala ohledně podpory projektu: 38
Spánkový deficit roste. Místo toho, abych si užila, že dcera ve skoro roce konečně spí skoro každou noc bez přestávky, tak se teď několikrát za noc budím s tím, že mě osvítil nějaký nápad. Šmátrám po mobilu, abych si tu perlu zapsala. Ze začátku jsem na to zapisování kašlala, že si ráno vzpomenu. Nevzpomněla, a pak jsem si jen rvala vlasy, protože TO určitě byla TA myšlenka, díky které bychom to dokázaly. Ale já jsem šla radši nezodpovědně a sobecky spát a teď to kvůli mně nedáme.