4 je moje šťastné číslo

Ani jsem nevydržela čekat, až si test budu moci udělat. Nějak jsem uvnitř věděla, že je to tady. Že se to povedlo. Možná právě proto, že už o žádné snažení nešlo. Prostě osud. Ale ne zadarmo.

Zle mi začalo být už dva týdny po testu. Nevolnosti každý den, celý den. Bolesti páteře se přidaly na konci druhého měsíce. Věděla jsem, že se to zhorší. Na konci těhotenství s první dcerou už jsem mohla chodit jen po čtyřech nebo s oporou. Navíc mi všichni okolo slibovali, že s porodem bolest zmizí. Nezmizela, dělala mi společnost ještě půl roku po šestinedělí. Teď jsem chtěla zakročit včas a hledala jsem pomoc. „Ano, my tady děláme fyzioterapii, ale vy jste těhotná, to vám nikdo nic dělat nesmí. Jen ležte.“ „Ale když budu jenom ležet, kde vezmu sílu a kondici na porod? A taky mi to ležení může způsobit další konec pánevní.“ „…“

Cvičení jsem si nakonec našla sama v povinné četbě ke kurzu pro duly. Bolestí mě to úplně neušetřilo, ale alespoň jsem tentokrát dokázala o trochu lépe fungovat. Každý zvládnutý den byl za odměnu. Přes bolesti i nevolnosti mi stejně bylo krásně po duši. Dělala jsem všechno proto, aby u mě bylo miminku dobře, aby si to tentokrát nerozmyslelo. Díky tomu, jak mi bylo, šlo všechno ostatní stranou. Z lásky ke vzpomínkám jsem dělala jen to nejdůležitější, vyřizování objednávek a komunikaci se zákazníky, ale třeba naše sociální sítě šly úplně stranou. 2 týdny bez příspěvku nebyly výjimkou.

Hrozně se mi ulevilo, když se přehoupl třetí měsíc a zvládli jsme vstoupit do druhého trimestru. „Tak a teď už ty nevolnosti postupně odezní, uvidíte!“ Neodezněly, zůstaly se mnou až do osmého měsíce. Největší úlevu mi přineslo, když jsem se konečně mohla svěřit Renče, abych se mohla zpětně ospravedlnit, proč jsem měla v práci takové výpadky. Od té chvíle už jsme v tom jely spolu a shodly jsme se, že teď má všechno čas. Odložily jsme i práci na pokračování knihy Já, miminko, protože představa stresu s vydáním, řešením materiálů a deadlinů byla nemyslitelná. Hlavní zkrátka bylo nestresovat a dělat děťátku pohodu.

I když už jsme překonali všechny týdny, ve kterých se s námi rozloučily předchozí děti, stejně jsem se nedokázala úplně nebát. To asi dokáže po prožití ztráty jen málokdo. Zpětně mě mrzí, že nemám z těhotenství více fotek. Ale měla jsem strach. Pamatujete na tu scénu z Nevěsty na útěku? Richard Gere díky blesku z foťáku mrknul a hned na to Julia utekla. Bála jsem se, že náš malý velký zázrak taky uteče. Zpětně vidím, že náš malý bojovník se možná fotil rád… Alespoň to tak vypadalo na ultrazvuku. Pohlaví nám pan doktor na 2. screeningu určil během 5 vteřin. Snažil se pak vyšetřovat dál, ale v jednu chvíli už mu došla trpělivost: „Tak hele, mladej! Máš ho fakt pěknýho, ale já potřebuju měřit i jiný věci!“ Nemáme tedy z těhotenství moc fotek břicha, za to máme exkluzivní detail pohlaví přes celý jeden ultrazvukový snímek.

Cestou z ultrazvuku jsem narazila na obchod pro nevěsty, kde měli ve výloze ten nejkrásnější dětský frak. Hned jsem měla jasno, jak tu velkou novinu doma ohlásím. Můj muž nikdy nijak nebazíroval na tom, že by chtěl syna. Spíš vždy počítal s tím, že budeme mít samé holky, u nich v rodině je on sám jediný narozený kluk široko daleko. Jednou se ale v těhotenství zamyslel. V kuchyni kolem něj byly samé ženy, já, tchyně, švagrová, dcera, neteře i ten pes byl ženská, a tak ho napadlo, že by to vlastně nemuselo být úplně špatné, mít kluka… Aspoň by v tom nebyl chlapsky sám. Nebude. První, co řekl, když se syn narodil bylo: „On vypadá úplně jako já!!!“

Moje první slova byla plná úžasu a zmatku zároveň. Syn se narodil přímo do mé náruče a já ho z ní nechtěla nikomu dát. Možná mi někde vzadu v hlavě běželo, že jsme na něj tak dlouho čekali… Přece si ho nenechám hned vzít! V papírech z porodnice už navždy budu mít velkým písmem napsáno: „MATKA NECHCE PŮJČIT!“

Už se hrozně těším, až se pustím do vyplňování jeho vlastní knížky Já, miminko. Spousta rodin říká, že na vyplňování knih pro další děti už nebyl čas, a tak mají knihu jen prvorození, to ale nebude náš případ. Já už se na to vyplňování celá třesu. Akorát tentokrát mám zakázáno psát do knihy cokoli ručně, vzhledem k mému písmu. ???? Takže nebudu tisknout jen fotky, ale i texty. :D

Teď už je synovi deset měsíců, na rozdíl od porodnice ho občas půjčit musím, ono v kombinaci se starší dcerou, obchodem Z lásky ke vzpomínkám a dulí školou by to ani jinak nešlo. Vždycky jsem ale šťastná, když ho zase dostanu zpátky, celý svět se rozzáří. Trvalo, než se k nám dostal, ale díky němu je náš rodinný tým kompletní.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení