Druhá polovina roku 2021 byla pekelná. Začalo to v září, celá rodina nemocná skoro celé 4 týdny. A tak jsem nemohla uvěřit, že jedeme na dovolenou. Že jsme se doopravdy hecli a jedeme. Slunko, moře, exotika. Nenahraditelný zdroj imunity, zlaté paprsky a slaná voda. To nebudou děti nemocné alespoň rok.
Zázrak pro zdraví. A pak jsme nastoupili do letadla zpět a kolem nás šest lidí a jejich dětí nonstop chrchlalo. Takzvaní „žrouti ledové tříště v pětatřiceti stupních“. Pomalu ale jistě mi mizel úsměv z tváře. Tři dny inkubační doba a jedeme zase od znova. Nudle, chrapot, kašel, zase si nás našel. Moje představa, že dám po příjezdu dceru do školky a začnu chystat mývalí vánoční sezónu, se obrátila v prach. Ani týden po příjezdu nebyly stále vybalené kufry. Na Instagramu ani Facebooku Z lásky ke vzpomínkám ani čárka. Práce na druhém dílu knihy, tentokrát s vydrou, zcela zastaveny. Naopak jsme byli zase v módu konzumace cibule na všechny způsoby. Syrová s medem. Vařená s majoránkou. Cibulová polévka… Řeknu vám, nabídnout mi teď někdo smaženou cibulku, kterou normálně miluju, tak ho praštím.
Obvykle si nechci ztěžovat, nemám na co, život je krásný, a já jsem za něj každou vteřinu vděčná, ale když před Vánoci onemocněli zase, tak jsem byla fakt trošičku na hraně… COPAK TEN PODZIM NESTAČIL???? Dohnalo mě to k rozhodnutí. Zcela nezvratnému a nerozmluvitelnému. Já se normálně na všechno svého okolí ptám, všechno potřebuji potvrdit, schválit, ujistit se, že je to ok. Tentokrát jsem si ale na milion procent vnitřně jistá, že je toto rozhodnutí naprosto v pořádku. Rozhodla jsem se, že si POŘÍDÍM HLÍDÁNÍ. Objev. Zvrat. Šok. Ale já to prostě udělám. Ještě nevím jak. Žiju v lese, takže to bude chtít trochu logistiky. Taky to nebude hned, pravděpodobně budu ještě tak měsíc doma utírat nudle sobě i celé rodině. Ale pak mě nic nezastaví. Já, notebook a nějaká kavárna s kvalitními dorty. Hodinu, možná i dvě v kuse! To bude jízda! Ale než se to stane…
Mám jeden mistrovský kousek, který občas aplikuji, když je to z mého pohledu nezbytné. „Dělám, že nevidím, co děláš, abych s tím nemusela něco dělat“. Zrovna dnes jsem ho použila. Dokázala jsem ignorovat, že dcera donesla do kuchyně obří gymnastický míč. Předtím jsem jí ho vzala a moc inteligentně schovala do chodby, kde ho zaručeně nemohla najít. Rozhodla se s ním totiž mlátit do nábytku ve chvíli, kdy se mi povedlo uspat syna, a chtěla jsem jít dělat faktury... To je totiž to, co chcete dělat, když se vám povede uspat dítě. Účetnictví. MILUJU. Zvlášť když jsem zjistila, že mi poslední dva měsíce padaly faktury do spamu a nevěděla jsem o nich, takže slovní spojení „dohnat resty“, dostalo úplně nový rozměr. Zpět k tříleté dceři - Nedalo se s ní nevýchovně domluvit. Tak jsem ten balón prostě odnesla. Přesně to, co nemáte dělat. To je třeba důvod, proč si lidi myslí, že malí psi jsou hloupí, protože místo toho, aby je cvičili, tak je zvednou do náruče. Zkuste si zvednout dogu… Nezvednete ji, a tak jí to musíte vysvětlit. Já jsem nechtěla vysvětlovat balón. Přinesla ho zpět s tím nejzářivějším úsměvem. Viděla jsem ho i ze zorného pole, nemohla jsem se podívat napřímo přece... Naštěstí pro dceru, ten míč schovala pod stůl, a tak mi extrémně ulehčila hru. Začal mi běžet čas, než se malý vzbudí… Tak rychle, dcera vysmrkat, jedny kapky, druhé kapky, cibuli s medem, já vysmrkat, natřít oběma krvavé nosy, kuře do trouby a teď ty faktury. Když jsem dosedla na židli, přišla dcera s tím, že Rumcajs ji nebaví, že ji zrovna baví bušit do mě pěstičkou. „Jozinko, já teď potřebuji pracovat, prosím, jdi se dívat na Rumcajse, chtělas ho pustit.“ … „Néééééé!“ … „Jozi, pššt, brácha spí!“ … „Hohoho! Hola hola hej!!!“ … V hlavě mi zaznělo „faktury nezmeškej!“ Jenže to už bylo pozdě. V postýlce se to začalo vrtět.
Jak mnoho z vás ví, nebylo pro nás snadné docílit toho, abychom měli dvě děti. Byl to boj, který měl spoustu kapitol, a většina z nich byla o slzách. To je taky důvod, proč se mi některé situace daří zvládat s humorem. Stačí si připomenout tu bolest, když tu ještě dvě nebyly. Proto je celkem zajímavé pozorovat, že se u mě začal objevovat jistý jev. Hysterický smích. Objevuje se čím dál častěji. Přichází ve chvílích, kdy obě děti ječí/brečí/něco vyžadují naráz a mě se začne drát na povrch pláč. A pak se ve mně něco zlomí a já se začnu zběsile chechtat. Divoce a neovladatelně. Teď když to píšu, došlo mi, koho mi ten smích připomíná. Viktorku u splavu z Babičky. Teď je to už trochu míň vtipné… Mně to ale pomáhá, pořád je lepší se vyšinutě chechtat než brečet, ne?
Když jsme u zběsilého chechtání, dnes jsem ho způsobila mojí mamce. Chtěla po mě objednat učebnici španělštiny, protože plánuje, že se po covidu vydá za dobrodružstvím do Kostariky. Chce sebou vzít moji ségru, mě a mého muže. Problém nastává, kam tedy dáme ty naše, dohromady 3 děti. Rozhodla jsem se obětovat pro tým a napsala do Messengeru: „Nebo nechte doma s dětmi mě, bude to pro ně pevnost Boyard, dáme všude skryté kamery a budeme to vysílat jako reality show... KOLIK DĚTÍ PŘEŽIJE???? KOLIK ZÁVISLOSTÍ SI SEBI VYPĚSTUJE? ZAČNE PÍT? ZTLOUSTNE Z ČOKOLÁDY? NARVE JI RODINA PO NÁVRATU DO AUTA SMĚR KROMĚŘÍŽ? TO A MNOHÉ DALŠÍ UVIDÍTE V NOVÉ REALITY SHOW Z RODINNÉHO PROSTŘEDÍ. Mami, to je možná to naše skryté rodinné zlato! Akorát pak budeme muset utéct ze země, aby nám ty přeživší děti neodebrali… A nakonec nám nic jiného než bydlet v Kostarice nezbude.“ Chtěla jsem vidět reakci naživo a tak jsem zahájila video hovor. Máma je nejlepší fanoušek mého humoru, našla jsem ji v slzách smíchu zlomenou v pase. Ta reality show by strčila do kapsy Love Island i Ostrov, byla by to totiž kombinace obou.
No nic, loučím se. Dcera se začala máchat ve dřezu se studenou vodou. Jelikož je nemocná, a já, na rozdíl od naší knihy, nevypravím příběh malé vodní vydry, tedy nemohu aplikovat své milované „Dělám, že nevidím, co děláš, abych s tím nemusela něco dělat“…